Proč se karty zavedly?
Před zavedením žlutých a červených karet byla komunikace mezi rozhodčím a hráči podstatně komplikovanější. Institut varování a vyloučení hráče existoval již před představením karet. Hráč byl upozorněn, že si má dávat pozor na své zákroky, případně i vyloučen, pouze slovně. Toto nebyl tak velký problém v domácích ligách, které navíc před padesáti a více lety nebyly plné zahraničních fotbalistů, jelikož hráči a sudí mluvili stejným jazykem. Problém vyvstanul na povrch na mezinárodních turnajích, nebo při zápasech dvou celků z různých zemí. Nejednou nastala situace, kdy hráč vůbec nevěděl, že byl sudím napomenutý a objevily se i případy, kdy fotbalista nepochopil, že byl vyloučen. Dokonce se stalo, že mu z trávníku musela pomoci přítomná policie. Situace si říkala o jednoznačný, mezinárodně uznávaný způsob komunikace.
Odkud nápad žluté a červené karty pochází?
Řešením se měla stát žlutá karta, která, jak všichni víme, měla znamenat, že hráč byl varován a při dalším nepřiměřeném zákroku může být vyloučen, a červená karta, která měla hráče poslat předčasně do sprch. Kde se ale tento koncept žluté a červené karty vzal? Ze světel na semaforu.
Mohli bychom tedy přidat i kartu zelenou?
Semafor ale nemá jen žlutou (resp. oranžovou) a červenou barvu. Možná jste už postřehly myšlenky o zavedení třetí z barev na semaforu, zelené, do fotbalu. Zelená karta už v řadě sportech existuje. Například v pozemním hokeji znamená zelená karta dvouminutové vyloučení. Když pozemní hokejista nasbírá dvě zelené karty, dostane kartu žlutou a jde si odpočinout na trestnou lavici na pět minut. I takové návrhy v minulosti zaznívaly v souvislosti s fotbalem, že by zelená karta mohla znamenat pětiminutové vyloučení, například za nesportovní chování. V poslední době však panuje shoda, že když by se měla zelená karta do fotbalu přidávat, měla by znamenat něco pozitivního, tak trochu po vzoru právě dopravního semaforu.
Zelená karta ve fotbale by měla být oceněním fair-play. Buďto přímo oceněním konkrétního hráče v konkrétní situaci, například když zakopne míč, aby umožnil ošetření protihráče, nebo oceněním celého týmu po vyhodnocení zápasu. Jaký dopad by měla zelená karta pro hráče na hřišti zůstává otázkou, asi by nebylo vhodné zelenou kartou mazat dříve v zápase udělenou kartu žlutou, to by nabádalo k extrémnímu taktizování s takovým pravidlem. Možná by zelená karta mohla mazat žlutou kartu v dlouhodobém ohledu. Často platí, že po nasbírání určitého počtu karet v lize nebo poháru musí hráč následující zápas vynechat (stopka na jeden zápas po nasbírání pěti žlutých karet). Toto řešení by umožňovalo ocenění férového přístupu a zároveň minimalizovalo možné taktické extempore.
V případě udělování zelené karty celému týmu po vyhodnocení zápasu by se na základě počtu zelených karet mohlo například postupovat v případě shodného počtu bodů, kdy se tým s větším počtem zelených karet umístí nad týmem s nižním počtem zelených karet. Toto řešení je ale nešťastné, protože by mělo význam jen v situaci, kdy by se zohledňoval počet zelených karet na úkor gólového rozdílu nebo vzájemného skóre. Další návrhy zní tak, že tým s nejvyšším počtem zelených karet by měl mít například garantováno jedno postupující místo. Kritici ale upozorňují, že v takovém případě by nerozhodovala sportovní kvalita, ale naplnění kritérií fair-play.
Když jsme zmínili ta kritéria fair-play… co by týmy musely vlastně splnit, aby zelenou kartu dostaly? Jednalo by se například o podání si rukou před zápasem i po zápase. Vyvarování se zákeřných faulů a agresivní hře, ale také verbálním útokům mezi spoluhráči, protihráči, trenéry i směrem k sudím a obecně prokázání vzájemného respektu. Z dnešního hlediska, zvlášť z pozice českého fanouška, ale vyvstává obava, zda by se pod pojem ‚‚prokázání vzájemného respektu‘‘ neschovávalo například i pokleknutí na podporu boje proti rasismu, případně zda by individuální excesy fanoušků nebo fanouškovských skupin neovlivnily třeba pozici týmu v tabulce. S podobnými myšlenkami ze strany EUFA, případně britské FA, totiž my, ‚‚Východoevropané‘‘ nemáme dobré zkušenosti a, podobně jako řada opatření, která mají za cíl podporovat právě boj proti rasismu, by mohla situaci jen eskalovat a celé myšlence a dobrému účelu uškodit.
Zavedení zelené karty do fotbalu však není na pořadu dne. Myšlenka podpory fair-play je chvályhodná, konkrétní dopady udělení zelené karty ale zůstávají nejasné. Fotbal se ale vyvíjí a dříve či později můžeme rozhodčí zdvihající zelenou kartu na hřišti vidět. Konec konců, o pěti střídáních se taky mluvilo několik let, než situace donutila fotbalové autority k tomuto kroku přistoupit. Nezbývá nám tak než doufat, že zavedení zelené karty do sportu, který milujeme nebude za podobně dramatických okolností.
