Situaci okolo Masona Greenwooda není možné uniknout. Všichni už určitě viděli fotky jeho zbité partnerky, slyšeli nahrávku, kde se Greenwood pod pohrůžkou násilí domáhá sexu, všichni postřehli první obligatorní vyjádření klubu ve stylu „Neschvalujeme násilí, situací se zabýváme.“, stejně tak jako tiskovou zprávu metropolitní policie z Manchesteru, která dle svých slov situaci prověřuje.
Nechci být jen další mluvící hlava, co si nasbírá kliky na stránku článkem s pár citacema klubu a policie a obrázky z Instagram stories Harriet Robson a neřekne nic nového. Spíš bych chtěl nabídnout zamyšlení nad celou situací a jejím dopadem.
V první řadě to tradiční: Banda trotlů plácajích na sítích nesmysly o „další štětce, co na sebe chce jen upozornit“. Když čtu podobné, sami autoři to nazývají názory, přehrává se mi v hlavě scénka z jistého kultovního filmu: ,,Já ti řeknu co dál. Zavolám pár zfetovanejch ____ s kleštěma a LED lampou pro pana domácího. Aby si tady hoši trochu zablbli…“ To si pak můžou podobní internetoví obhájci presumpce neviny taky užít tý pozornosti.
Samozřejmě, z hlediska trestněprávního je presumpce neviny klíčová. Greenwooda hned v deset dopoledne nezavřeli, že ne? To ale neznamená, že má na výsledky vyšetřování čekat i klub. Fotbal je zkrátka velká platforma, kterou sleduje ohromné množství lidí a klub, stejně tak jako v tomto případě vedení EPL a anglická FA, musí dostát i svým společenským závazkům. Chtě nechtě si (stejně jako každý tvůrce či dokonce uživatel sociálních sítí) musí uvědomovat rozsah své platformy a dopady svých slov a akcí. A akce zkrátka mluví hlasitěji než slova. Ačkoliv United už násilí ve svém výroku odsoudilo, pokud do doby prošetření celé situace nechají Greenwooda v týmu, půjde jen o prázdné prohlášení – svůj deklarovaný postoj k domácímu a sexuálnímu násilí musí podpořit jednáním.
Rozhodně však nejde souhlasit s tvrzením (které se taky objevuje na sítích – to jsou zase idioti na druhé straně spektra), že by měli mladému anglickému reprezentantovi okamžitě vypovědět smlouvu. To v žádném případě. Pouhé, ačkoliv důvodné podezření nemůže být dostatečnou záminkou k takovému kroku.
Pointa, ke které se chci dostat je následující: United s největší pravděpodobností Greenwooda po dobu vyšetřování vyřadí z prvního týmu. V tu chvíli se v reakcích znovu objeví idioti z obou názorových táborů a budou křičet svoje bezmyšlenkovitá hesla – nenaskakujte na tuto vlnu.
Vyřazení hráče z prvního týmu jednak podpoří slova United o jejich postoji k násilí. Druhak vyjádří solidaritu k oběti, ale také, v případě, že by se prokázala případná Greenwooda nevina, jej uchrání od části reakcí, které se jeho směrem šinou (jak by to asi vypadalo, kdyby měl za současné situace vyběhnout na trávník. Fanoušci by asi zrovna netleskali, žejo…).
Když přišla řeč na presumpci neviny a také na solidaritu s obětí: Každý, kdo se ohání presumpcí neviny by měl přinejmenším vědět, že existuje i institut zvláště zranitelné oběti. Pomohl bych si tu citací ze stránek policie.cz:
,, Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů uvažuje o každé oběti trestného činu jako o zranitelné, proto stanoví, aby s obětí bylo zacházeno citlivě, s respektem k jejím individuálním potřebám a s přihlédnutím k povaze trestného činu. Existují však také zvlášť zranitelné, u kterých je vyšší nebezpečí způsobení druhotné újmy nebo zastrašování ze strany pachatele. Tyto oběti také mohou být zvláště náchylné k prohloubení prožívaného stresu a citového zranění v důsledku samotné účasti v trestním řízení, např. při výslechu. Zákon proto stanoví speciální opatření pro zabránění prohlubování stresu oběti a snížení nebezpečí druhotné újmy, viktimizace.“
Mezi takové oběti patří samozřejmě i oběti domácího násilí a sexuálních trestných činů. Toto je, pochopitelně, úprava platná v ČR. Je ale dobré dostat si ji do povědomí pro podobné situace a zamyslet se nad tím, proč asi existuje…
Rozepsat bych se mohl i o reakci anglické veřejnosti, možném pokrytectví některých jedinců v podobě vyčkávání na vyšetření situace okolo anglického reprezentanta, avšak dřívějším bezmyšlenkovitém odsouzení Východoevropanů v otázce rasismu, nebo o až kultovním vnímání fotbalistů, jejich idealizaci a vlastně i celkovou mediální prezentaci. V zájmu jakési ucelenosti článku bych to ale zakončil odstavcem, který popisuje moje pocity z ranní návštěvy anglicky mluvící části fotbalového Internetu:
„Celkově mě ale anglicky mluvící část fotbalového Instagramu, Facebooku a YouTube docela mile překvapila – hojné jsou ohlasy podpory oběti, sekundární viktimizace je hned zašlapána hluboko pod zem, a i na druhou stranu, pokud někdo volá do Greenwoodově hlavě, nesetká se nezbytně s velkým pochopením. Skoro jsem až nevěřil, že jsem na Internetu… však on mě někdo vyvede z omylu.“
