Článek taky jako video na YouTube:
Mladí hráči
Premier League, a zejména kluby v její horní polovině, mají problém dávat mladým hráčům dostatečné příležitosti. Málo je Trentů Alexanderů-Arnoldů. Více je Fodenů a Hendersonů. Nebo třeba Brojů a Livramentů. Přeloženo, minimum mladíků dostane patřičné příležitosti ve svém mateřském klubu. Spíše lavírují na hranici prvního týmu a dostávají příležitosti v pohárech či posledních minutách zpravidla už rozhodnutých zápasů. No anebo putují dlouho po hostováních, kde se prosadí, ale (třeba jako Tammy Abraham) nakonec pak stejně svůj klub opustí. Případně jej opustí rovnou, s vidinou více minut v Southamptonech tohoto světa.
Mladíci z klubů na špici Premier League často zkrátka hledají pravidelné minuty jinde. A ve svém hledání objevili zahraniční ligy. Za Christophera Columba této disciplíny je považován Jadon Sancho. Jeho odchod z Manchesteru City do Borussie Dortmund byl enormní úspěch. Parafrázoval bych vedení BVB: ‚Věděli jsme, že to bude úspěch, nevěděli jsme, že až takový.‘
Tato parafráze by se dala aplikovat na větší škálu témat – Sancho odehrál spoustu minut, mohl se vyvinout ve velmi dobrém celku, získat zkušenosti s Ligou Mistrů, sáhnout si na první trofej a udělat si celosvětově jméno; úspěch. BVB získala za pakatel hráče, který pro ně podával úžasné výkony, pomohl jim vyhrát DFB-Pokal a pak odešel za několikanásobný profit; úspěch. BVB taky získala reputaci jako klub, který dá mladým Angličanům příležitost a mohli tak získat další talent, Juda Bellinghama; úspěch. No a angličtí hráči objevili novou validní příležitost, jak se prosadit v ‚dospělém‘ fotbale; úspěch.
O, abych se moc neopakoval, úspěchu Jadona Sancha a Juda Bellinghama v Borussii Dortmund nemůže být pochyb. Co když se ale mladík, který se takto výrazně prosadí v zahraničí, bude chtít vrátit do Premier League? Je to jen logický krok, návrat do své země nebo dokonce města, kde vyrůstali. Do ligy, kterou od mala sledovali. Možná i do klubu, který od mala podporovali. Navíc do ligy, kde se platí nejvíc peněz. A ano, minimálně v jejich očích (protože v Anglii je tato téze skoro až propagandisticky tlačena) do nejlepší ligy světa?
Viděli jsme, že Jadon Sancho měl po příchodu do United docela problém najít svou formu. Vzorek jednoho hráče je v tomto smyslu velmi malý, doplnil bych ho tak o několik dalších hráčů, kteří do EPL z Bundesligy v minulých letech přišli, ideálně v podobném věku – Werner, Pulisic, Havertz, Sané a Haller.
Není náhoda, že jsem se zaměřil na hráče, jejichž přestup nevyšel natolik, jako třeba před nimi příchod Gündogana a De Bruyneho (do City, jeho příchod do Chelsea jen podporuje tézi, že mladí hráči nedostávají v EPL prostor) – i takto veleúspěšné příklady v tom vzorku jsou.
Často slýcháme, že si hráči, přicházející z Bundesligy, musí zvyknout na rychlost Premier League. A pod to bych se podepsal;
Premier League je oproti Bundeslize pomalejší.
V EPL se většina klubů po ztrátě míče stahuje do obrany. Uzavírá prostor za svou obranou trojicí/čtveřicí/peticí. V Bundeslize týmy po ztrátě míče směřují ještě agresivněji směrem k soupeřově brance, ve snaze vyhrát míč rychle zpět. To vede jednak k velkému počtu obratů ve hře, ale taky, pokud překonáte úvodní press, mají útočníci větší prostor, do kterého mohou směřovat. Neútočí, tak říkajíc, do plných. EPL je proto víc ‚nahoru dolu‘, zatímco Bundesliga je jen ‚nahoru‘ – z obou stran. Mimo to, EPL je více kontaktní, o to se nehodlám přít. Zkrátka, jako každá liga, má EPL svá specifika, která ji činí jedinečnou, a těm se musí příchozí, resp. navrátivší se hráči přizpůsobit.
Výše popisovaný rozdíl mezi EPL a BuLi je podle mě třeba důvodem, že se nedaří trojici Werner-Havertz-Pulisic v Chelsea. Nejen že oni jsou hráči, kterým se lépe hraje do prostoru, Tuchel je také trenér, který je tomu navyklý. I proto se Chelsea daří víc v UCL, kde proti nim hrají týmy s tendencí zápasu dominovat, kontrolovat míč, a tedy s otevřenější obranou, resp. s větším prostorem za obranou. (Stejný problém zažívá Lukaku, také je spíš hráč, který raději běží do prostoru, než se přetlačovat s obráncem ve vápně).
Mladíci směřující (zpět) do Premier League, i kluby, které by je ze zahraničí chtěli kupovat, musí zkrátka brát tyto rozdíly v potaz a vybrat si klub/hráče, jejichž styl fotbalu odpovídá jejich schopnostem a kde budou mít platnou roli. Nic moc nového, ale na konzervativní a o nezměrné kvalitě své ligy přesvědčené Angličany asi dneska pořád moc. Však oni na to nakonec přijdou.
Hráči na vrcholu & veteráni
Další, co je v EPL pravidlem, je neochota velkých anglických klubů, prodávat hráče své přímé, ale i nepřímé konkurenci (United toho Lingarda do West Hamu prostě neprodá, protože by je West Ham mohl porazit v boji o top4).
Řešením pro spoustu hráčů, kteří nemají roli ve svém současném klubu, ale myslí si, že pořád mají na to hrát za klub top4/top6, je odchod do zahraničí. Dalším důvodem pro odchod do zahraničí může být i respekt vůči svému současnému klubu – hráč nechce jít po konci v Chelsea třeba do Arsenalu.
V této souvislosti se poměrně oblíbenou destinací stala Itálie. Abych zamotal dohromady ještě víc témat – do Itálie míří občas i mladí hráči na hostování. Třeba Ampadu (Velšan, já vím). Usoudil jsem ale, že mimo krátké zmínky nemá moc cenu hostování na naprostém dnu italské Seria A rozebírat.
Italská Seria A bývá považována za pomalou. Je výrazně svázána taktikou, to ano. Italští manažeři jsou zpravidla pragmatisté, zajisté. Defenzivní solidita hrává prim a útok prochází spíše přes technické hráče než přes rychlé křídla. To je vše pravda.
V mnoha ohledech jsou si ale EPL a Seria A podobné. Minimálně z úhlu pohledu fanouška Bundesligy mi obě ligy připomínají jedna druhou zejména v rychlejším stahování se do obrany a zjevnějšího přelévání rovnováhy útočící-bránící tým a naopak.
Další, na co bych poukázal, je adaptace, kterou musí podstoupit trenéři, směřující do EPL z Bundesligy a ze Seria A. Italští manažeři v Anglii zkrátka dál ‚hrají svoji hru‘, zatímco u dirigentů z německé trenérské školy sledujeme větší tendenci přilnout k výraznějšímu pragmatismu – vždyť ani Klopp nehraje dneska zdaleka takový ‚heavy metal‘ fotbal, jako po svém příchodu, nebo ještě předtím v Dortmundu.
Cesta Anglie-Itálie, a případně i naopak, se mi tak zdá velmi schůdná. Ačkoliv, v Itálii nemají takovou tendenci dávat prostor a vkládat tak zjevnou a citelnou důvěru v mladé fotbalisty jako v Německu; protože pragmatismus, že ano… U ozkoušených, či dokonce výrazně zkušených hráčů je to ale hned jiná písnička.
Vidíme hráče jako jsou Chris Smalling, Tammy Abraham nebo Ainsley Maitland-Niles podávat výborné výkony v Římě. Vidíme Fikayo Tomoriho podávat úžasné výkony v AC Milán. Uvidíme, jak si povede Axel Tuazebe v Neapoli.
Vyjma Smallinga jsou všichni zmínění hráči, které zřejmě jednou uvidíme hledat cestu zpět do Premier League a uvidíme, jak se zpátky v Anglii chytí. Třeba bude za pár let Itálie ozkoušenou destinací pro anglické fotbalisty, kteří se nedokázali úplně prosadit v Chelsea, Liverpoolu nebo United a které klub, nebo svědomí, nepustilo ke konkurenci.
Co na to Southgate?
Problémem pro anglické hráče mířící do zahraničí je v tom, že Gareth Southgate, trenér anglického národního týmu, má tendenci hráče působící mimo Premier League přehlížet.
Tak trochu to jde ruku v ruce se silným britským nacionalismem a taky už zmíněným konzervatismem. Nesetkává se proto ani s přílišným tlakem veřejnosti na zakomponování takových hráčů do svých plánů. Dovedeme si asi představit, jaký ceres by angličtí fanoušci způsobili, kdyby v národním týmu nepůsobil miláček Mason Mount. Tak nějak ale nikoho netankuje, že barvy Albionu nehájí Fikayo Tomori – ačkoliv má naběhnuto vyhrát letos nejzajímavější souboj o titul, a to jako základní stavební kámen svého celku.
Vedle toho má ale Southgate, jako každý trenér národního týmu, své oblíbence, kterých se drží *cough*…Mings…*cough*. Tomory je ale přehlížený i vedle hráčů jako jsou Ezri Konsa a Max Kilman.
Třeba ale právě s větším množstvím anglických talentů a mladých hvězd, které nedostali prostor zazářit v EPL, mířících do zahraničí bude i Southgate muset začít sledovat aspoň tu Bundesligu a Serii A. Třeba pak v Anglii přestanou i říkat, že mají nejrychlejší ligu a nejlepší souboj o titul.
