Článek je i jako video na YouTube:
UEFA a ‚staré FFP‘
Finanční fair play, které implementuje UEFA, bych rozebral ve třech bodech: co to je, jaké jsou jeho pravidla a jaké jsou možné následky jejich porušení.
Chybět na závěr nebude ani pohled na velmi aktuální změny, které UEFA zavedla.
FFP má za cíl (údajně) zajistit, že fotbalové kluby neutrácí víc, než vydělají.
Tímto způsobem má zajistit, že se kluby neocitnou ve finančních potížích, které by mohli ohrozit jejich dlouhodobé přežití.
Má tak hlavně „zlepšit celkové finanční zdraví evropského fotbalu“.
Asi je fér uznat, že to se tak docela nenaplnilo a nechat nějaký prostor i kritice, poukazující na to, že pravidla FFP vedou zejména k tomu, že bohaté kluby zůstanou bohaté a úspěšné a chudé zůstanou chudé a nebudou se těm bohatým plést do cesty.
Konkrétní regulace zahrnují především (skoro bych řekl jedině) formulaci, že kluby musí mít vyrovnané hospodaření napříč třemi lety.
Do výdajové části se počítají útraty za přestupy, platy a benefity zaměstnanců (vč. hráčů – i když ne všude jsou to zaměstnanci, ale to nechme stranou), finanční výdaje a dividenda.
Do příjmové stránky spadají příjmy z domácích utkání, za televizní práva, reklamu, financování, prodej hráčů a příjmy ze soutěží.
Další sranda je, že přestupové částky se splácí po dobu hráčova kontraktu v podobě amortizace a tímto způsobem se také zohledňují v rámci FFP… účetní kidy, účetní kidy, účetní kidy…
Třetí část by měla být o možných postizích za porušení těchto pravidel, ale asi všichni víme, že UEFA je v tomto ohledu dost bezzubá.
Od varování, přes pokuty, odebrání bodů, zadržení příjmů ze soutěží EUFA, tzv. ‚transfer ban‘ až po vyloučení ze soutěží UEFA, asociace má docela široký rámec opatření, které může uplatnit.
A jasně, pár pokut a varování jsme viděli.
Možná si pamatujeme i sem tam nějaký ten ‚transfer ban‘ nebo kluby, které narazili na ramifikace FFP a určité přestupové období tak bylo z jejich strany opatrné – Everton před tímto ročníkem.
A i nějaký ten možný zákaz účasti v pohárech UEFA se řešil.
Ne vždy to ale mělo co dělat jen s porušením FFP, do hry vstupovalo třeba i porušení tzv. článku 19, ochraňujícího nezletilé fotbalisty.
Obecně ale platí, že od ráznějších kroků UEFA vždy upustila (a pokud k nim přistoupila, tak je potom předčasně zrušila – přestupové stopky např.), případně jim je shodil arbitrážní soud.
‚Nové FFP‘
Snad i proto EUFA svá pravidla změnila a začátkem dubna nahradila/doplnila o ‚pravidla pro náklady na sestavu‘, které nesmí překročit 70 % obratu klubu.
Celý balíček pravidel, představený 7.4., se jmenuje složitě ‚Financial Sustainability and Club Licensing Regulations‘ – takže asi ‚finanční udržitelnost a regulace klubových licencí, nebo něco‘.
Zkratka ‚FSCLR‘ není o moc lepší.
Budu tomu prostě říkat hezky jednoduše ‚nové FFP‘.
Nová pravidla mají tři hlavní pilíře – solventnost, stabilita a kontrola nákladů.
Solventnost podle tety Wiki znamená platební schopnost…
Kontrola nákladů má spočívat v oněch 70 %.
Konkrétně nesmí náklady na přestupy, platy a poplatky agentům překročit 70 % obratu klubu.
Platební schopnost říká, že kluby nesmí dlužit například na daních místním autoritám, ale ani jiným klubům nebo zaměstnancům.
Tohle bude kontrolováno každý kvartál a za porušení budou nastaveny automatické pokuty.
Stabilita odkazuje na úpravu ve starých podmínkách.
Nově může klub zaznamenat napříč třemi lety ztrátu €60 milionů, namísto €30 milionů.
UEFA taky operuje s pojmem „good financial heath“ a kluby, které toto splňují mají „dovoleno zaznamenat ztrátu až €70 milionů napříč třemi lety“.
Kdo konkrétně bude klub ‚v dobrém finančním stavu‘ a jak vůbec budou nová pravidla účinná, stejně tak jako jaké budou jejich konkrétní dopady, na to si musíme teď počkat.
Financování fotbalové pyramidy v Anglii
Celá anglická fotbalová pyramida je složitý systém.
S jejím financováním to není o moc snazší.
Pro potřeby tohohle článku si vystačíme s tím, že dochází k určitému přerozdělování peněz z vrchu pyramidy dolů.
(Letos je to asi £250 mil v ‚parachute payments‘ a £100 mil v ‚solidarity payments‘, o které se Premier League dělí. Navíc do nižších pater fotbalové pyramidy putuje z nejvyšší soutěže asi £500 mil).
Jinak si kluby v Anglii můžeme představit jako úplně obyčejný korporát.
Je to prostě firma, kde si určitý podíl kupují majitelé, případně konsorcia majitelů, a vnitřně soupeří o kontrolu nad celým tím kolosem – pokud ho nevlastní celý nebo mezi nimi není domluva o tom, kdo drží onen kontrolní podíl.
Premier League má mechanismus zvaný ‚Owners and Directors test‘, který stanovuje parametry, které musí splňovat potenciální majitelé fotbalového klubu.
Parametry obsahují například odsouzení za celou škálu trestných činů, zákaz činnosti ve sportu nebo ‚professional body‘ či třeba porušení jistých fotbalových regulací – takových maličkostí jako třeba ovlivňování zápasů…
Je to teda taková ‚prověrka‘ potenciálních majitelů fotbalového klubu.
Ale jak jsme viděli – pro Premier League je větší překážka spoluúčast ne ilegálním vysílání jejích utkání, než vraždění novinářů a jejich rozpouštění v kyselině (z legálních důvodů nutno dodat ‚údajně‘).
Proč je Championship neudržitelný?
Jako příklad jednoho z problémů, spojeného s financováním téhle fotbalové pyramidy, bych zmínil tzv. ‚parachute payments‘.
To je balík peněz, který dostane každý klub po sestupu z EPL do Championship.
Konkrétní částka se počítá z vysílacích práv – první rok po sestupu dostane klub 55 % toho, co mají za vysílací práva kluby z Premier League, druhý 45 % a třetí 20 %.
To samozřejmě tvoří propastný rozdíl v rozpočtech sestoupivších klubů a zbytku ligy.
Kluby, které v minulých ročnících z Premier League sestoupili mají podstatně vyšší pravděpodobnost na návrat do nejvyšší soutěže.
Vytváří se tak nevyrovnané soutěžní prostředí.
Jedním z důvodů pro zavedení ‚parachute payments‘ je určitě rozdíl v příjmech za vysílací práva.
Ročník strávený v Premier League vám do prasátka hodí £120 milionů.
Sezóna v Championship jenom £7 milionů.
(čísla jsou to asi 4 roky stará, ale pointu každý chápe…)
Obtížemi je tenhle systém protkaný napříč a do budoucna nás určitě čeká hodně debat o jeho vývoji.
Španělský model FFP
Nad rámec FFP pravidel UEFA jde španělský model kontroly hospodaření klubů.
Španělský model FFP je nejobsáhlejší v Evropě.
Cílem pravidel, zavedených v roce 2013 je zajištění zodpovědného utrácení napříč všemi kluby nejvyšších dvou soutěží.
Liga přijala proaktivní opatření, zejména limit nákladů na sestavu.
Dodržování podmínek zajišťuje nezávislá skupina analytiků, která přezkoumává finance každého klubu, načež stanovuje právě nejvyšší možné náklady na sestavu.
Díky tomu, že tuto částku vědí kluby dopředu, mohou uzpůsobit své plány v přestupovém období (útratu za hráče, poplatky agentům, platy hráčům, personálu…).
LaLiga samotná prezentuje, že tento model jim zajišťuje „nejvyrovnanější rozdíl mezi výdaji a příjmy z prodeje hráčů v top pěti ligách“ – můj problém s jejich analýzou je snad jen ten, že jako vzorek jim sloužila celá dlouhá… jedna sezóna (19/20).
Do celé myšlenky udržitelného hospodaření klubů ve Španělsku háže vidle Barcelona.
Přiznám se, že nechápu, jak vlastně Barcelona operuje, vyjma modelu „platíme dluh dluhem“.
Minulé léto jsme byli svědky toho, jak LaLiga odmítla Barceloně udělit výjimku a své hodně punkové hospodaření v posledních letech FCB odnesla ztrátou svého talismanu, Lionela Messiho, kterého po vypršení jeho předešlého kontraktu nedokázala znovu zaregistrovat.
To i přesto, že Messi měl mít ve své nové smlouvě o 50 % menší plat než v té předešlé.
V této souvislosti jsem zaznamenal komentáře, že ve Španělsku není možné přijmout více jak 50% snížení svého platu, proto nemohl Messi hrát za míň. Už tehdy se mi ale nepodařilo tuhle informaci potvrdit ze žádného oficiálního, nebo alespoň tradičně důvěryhodného zdroje, tak to berte s velkou rezervou.
LaLize určitě sluší poklona za své nekompromisní jednání a trvání na dodržování podmínek.
Ačkoliv věřím, že sledovat Messiho hrát v jiném dresu musí fanoušky katalánského klubu trýznit, pro klub to bylo vlastně požehnáním a hele, jak se jim teď daří.
Aniž bychom zapomínali na to, že si Barca zase před zimou půjčila strašný miliony, můžeme s přimhouřenýma očima ukázat na celou tuto eskapádu jako na příklad, kdy limit nákladů na sestavu, který pro kluby z LaLigy platí, zafungoval.
Nemáme ve zvyku o jihoevropských klubech (nebo státech) mluvit jako o finančně udržitelně vedených.
LaLiga se o to však snaží a já to vítám.
50+1 v Bundeslize
O modelu 50+1 se v poslední době hodně mluvilo, a to především v souvislosti se Superligou.
Především v Anglii, kde se ‚výkop‘ superligy nesetkal s velkým pochopením mezi fanoušky, se zapojení fanoušků do vlastnických struktur klubu zvedlo jako velké téma.
Kluby v bundeslize si můžeme představit jako akciovou společnost.
A právě pravidlo 50+1 říká, že 50 % + 1 ‚akcií‘ musí vlastnit klub, potažmo členové.
Zjednodušeně shrnuto, komerční investoři mohou vlastnit jen 49 % hlasovacích akcií v klubu.
Soukromý investor tak nemůže klub převzít a upřednostňovat zisk před fanoušky.
Pravidelně taky dochází k valnému shromáždění členů.
Hlasuje se třeba o věcech, jako jsou zvýšení cen vstupenek a permanentek.
To pak vede k tomu, že průměrný věk fanouška na bundesligovém stadionu je okolo 25 let.
Srovnáme-li to s Premier League, kde je v průměru fanouškům 41 let, začneme možná chápat, proč mají bundesligové stadiony takovou atmosféru.
To je tak, když si mladí fanoušci mohou ty lístky dovolit…
50+1 platí pro ‚všechny‘ kluby, soutěžící ve dvou nejvyšších soutěžích v Německu.
Samozřejmě jsou cesty, jak pravidlo 50+1 obejít.
Některé oficiální, vycházející třeba z historického vlastnictví nebo prostřednictvím dlouhodobého stabilního investování do klubu.
Jiné na hraně, třeba Lipsko, kde 50+1 podílu vlastní pár zaměstnanců Red Bullu,
případně prostřednictvím dceřiných společností, kde je jeden majoritní vlastník, který tak získává větší kontrolu.
Nevýhody mechanismu 50+1 spočívají například v nevoli investorů vstupovat do klubů, které nemohou kontrolovat – to může vést k zaostávání v celoevropském měřítku.
Navíc tento model vlastnictví nepředchází špatnému vedení klubu, jen se podívejme na Schalke – z hlediska počtu členů druhý největší klub v Německu.
Pořád ale platí, že dost klubů, které hledají cestičky okolo 50+1 za to zaplatí.
Dřív to byl Mnichov 1859+1, teď můžeme sledovat úpadek Herthy Berlin.
50+1 tu s námi proto zůstane.
Jen bude pokračovat debata o metodách, jak do bundesligových klubů dostat investory a zůstat konkurenceschopní na mezinárodní úrovní i za zachování tohoto ‚omezení‘.
MLS a pár základních bodů k fotbalu v ‚Améru‘
MLS má dost specifik.
Mimo to, že nehrají ‚football‘, ale ‚soccer‘ třeba franšízový model operování ligy.
Jednak v MLS není sestup/postup do/z nižších soutěží.
Pokud chcete MLS hrát, musíte jako nový klub zaplatit ‚licenci‘ a ‚koupit si tak franšízu‘.
S každým dalším klubem v lize se ‚poplatek na vstupu‘ zvedá (Charlotte FC, který letos hraje svůj první ročník to stálo $325 mil).
Velké množství klubů, teď 28, cíl je 30, MLS nevadí.
S rozlohou Ameriky se stejně hraje ve dvou konferencích.
Pro hospodaření klubů pak platí docela dost pravidel.
Kluby musí dodržovat sezónní platový strop ($4 900 000/seniorní roster – tj. 18-20 hráčů, $612,500/hráče).
V systému je prostor pro výjimku pro tzv. ‚designované hráče‘, kterým může dát klub víc.
Mimo to je možné využít specifickou částkou ‚alokovaných peněz‘ ze kterých můžete hráče de facto platit nad rámec tohoto stropu – o ‚alokované peníze‘ si své reálné výdaje na platy snížit.
Alokované peníze mezi sebou navíc kluby příležitostně obchodují – používají je jako prostředek směny při nákupu hráčů.
Zmínil jsem pojem ‚Senior Roster‘, to je první dvacítka hráčů.
Pak máte ještě ‚Supplemental roster‘, místa 21-24, a ‚Reserve roster‘, 25-30.
Pro každý tento oddíl platí jiné finanční podmínky, mimo jiné.
Jo, studovat fungování MLS je fakt zábava, člověk si přijde že dělá doktorát z účetnictví.
O změnách těchto pravidel, pokud kluby uváží, že jsou zapotřebí, mohou společně hlasovat.
